Začátek

Odjíždím. Za zády mi neochvějně, kilometr za kilometrem, mizí bezpečí země, v níž jsem vyrůstala. Přede mnou první zastávka – Kyjev. Tohle je jeden z mála přesunů, které plánuju absolvovat „civilizovaně“, hromadnou dopravou. Dál pak jak to jen půjde. 

Mihotající krajina za okénkem autobusu odplavuje obavy blízkých, které tu zanechávám. Proč se proboha ženeš na Kavkaz, a sama? Přátelé se vesměs nechápavě usmívají, ty jsi fakt blázen. No jo. Jeď za tetou do Atén, teď v září tam bude tak akorát, prohlásí matka a pak se se mnou ze strachu pohádá.

Když se mě někdo ptá na přesný itinerář, otevírám mapu a zmateným prstem kmitám mezi vrcholky hor a městy severokavkazských republik. Vždyť to ani nemáš promyšlené, bručí otec.

Ale mám, tati. Jen trochu jinak. Hlavu mám plnou abreků, papach, dýk a zvuků lezginky. Bílých vrcholků, nad kterými pluje padlý anděl, pod ním se blýská Kazbek a burácí Terek. A vzteku na izolaci, ve které se severní Kavkaz ocitl, do níž byl uvržen.

Jako válečnice se vrhám vstříc krajině svého dětství. Pulsující vzpomínce obývacího pokoje na Jaltě, kde sedím, na gauči mezi rodiči před poblikávající televizí zabalená do dusivé předtuchy něčeho strašlivého. Zrovna běží zprávy.

Na Groznyj ještě neprší rakety. Válka ale už teď obchází všechny domácnosti. Nejen tam, ale i u nás. Smrt je bezostyšná, nečeká. Přichází s předstihem a drze si sedá ke stolu, kde se právě večeří.

Ta válka je společná, zamořuje vzduch, který dýcháme. Otráveně se potácíme a marně se pokoušíme žít jako předtím. Mění nás to, aniž bychom si to uvědomovali. Nezáleží na tom, zda to schvalujeme nebo tiše zvracíme odpor zabořeni do svých pohodlných pohovek. Bomby o řadu měsíců později, tam u nich, trhají naše lidství na kusy.

Nevím přesně, co říkají ve zprávách, jsem příliš malá. Nevím ani, co si o tom myslí rodiče. Vnímám jen děs v jejich skleněných očích. Knihovna se mi v tajném spojenectví s televizí snaží vnutit obraz zlého Čečence, jak se plazí na břeh a brousí svou dýku. Jenže mně je cizí. Narodila jsem se s láskou k hrdým hlavám Kavkazu, které tak uchvátily mladého básníka daleko od Něvy.

Když mi čečenský kamarád, v jiném časoprostoru, v pražské kavárně, vypráví, jak s rodinou prchal ostřelovaným Grozným se svištícími kulkami nad jeho dětskou hlavou, ve stejné době, kdy jsme utíkali před hladem z Krymu domů, do Čech, jasně se mi vybavuje onen večer před televizí. Omluvně se na něj usměju. Promiň, bylo mi tehdy deset let. A pak se na několik minut rozhostí chápavé ticho. Ticho, které mě teď pohání vpřed.