Černomořská náruč Bílé nevěsty

Kolébající serpentiny hypnotizují autobus do stavu meditativního vytržení nad modrým zrcadlem probleskujícím mezi stromy. Ospalé napětí najednou, takřka nečekaně, přetrhává jako stříbrnou niť pohled na náruč štědrého gelendžického zálivu vítajícího nový příval rekreantů stejně srdečně jako skupina postarších žen a několika mužů nabízejících na nádraží k pronájmu pokoje i domky.

Vrhají se k cestujícím vystupujícím z autobusu, a když se dozvídají, že všichni mají zajištěné ubytování, zklamaně se stahují zpátky na lavičky a noří se do vášnivých hádek o pořadník. Marino, ty sis včera odvedla jeden pár, co tu číháš znovu? Mám tě tu v seznamu odškrtnutou. Vždyť u ní zůstali jen jednu noc, brání Marinu některá z kolegyň.

Zato tady Sergej, ten na ranní hlášení nedorazil, do pořadníku se nezapsal. Ty jeden spekulante, takové, jako jsi ty, známe dobře, nabouráváš nám tu systém, vrhají se na Sergeje kolegové a nutí ho k úprku. Zítra se sem stejně vrátí a všichni se tomu společně zasmějí.

Za kolik máte pokoj, odvažuje se k dotazu jedna z cestujících, zatímco čeká na městský autobus. Jak který, zní odpověď. A jak kdy. Teď v září, ke konci sezóny, dávám i za 350 rublů, dokonce i za 200. Zjišťuju to jen tak, vysvětluje žena a odjíždí do města, kde se sluncem opilí rekreanti toulají po promenádě nebo podřimují na lavičkách.

V podvečer, vzpružení nastupujícím šerem, se nechávají v pohupujících se sedačkách vynášet lanovkou až do nebes na Olymp, do lunaparku na jednom z vrcholů Markotchského hřbetu. Laskající strach vyvolaný tamní vyhlídkou si odnášejí ke stánkům se suvenýry, nebo ho ještě prohlubují panoramatem z ruského kola.

Když se nabaží svištícího vzduchu, klesají s kapsami plnými umělohmotných cetek dolů na horské úpatí, kde se pak toulají kolem dolmenů, nebo odjíždějí zpátky na nábřeží a večeří tam vřeštící smyčky diskotékových šlágrů. Čím hlasitější, tím chutnější. Odpočinek, říkáte? Vždyť ano, tady ho máte, slavné ruské rekreační středisko.

Zato název je náš, vysvětluje hrdě Turek. Gelendžik znamená "bílá nevěsta", a víte proč? Kdysi sem připlouvali naši muži a unášeli odtud dívky, které si pak braly za ženy. Nám se zdejší děvčata líbí dodnes, usmívá se Fatih a nenechává si vymluvit turkickou verzi ani odbornou obcí, která gelendžickou etymologii odvozuje od adygejských kořenů.

Za klidem se musí za město. Nikoli však terénními vozy dopravujícím přiopilé turisty k nejkrásnějším vodopádům a srázům, jaké nabízí okolní příroda, ale pěšky tak, jak se tu procházeli Osmani a po Drinopolském míru Rusové, včetně romantického důstojníka, který svou lásku ke Kavkazu vytvaroval do úchvatných veršů. Jeho srdce se zastavilo v Pjatigorsku symbolicky obklopeno vrcholy Mašuk a Beštau. 

Krasnodarské rozcestí

Kubánská metropole se zasekla v časoprostorové smyčce mezi minulostí a současností. Obklopená mohutnými panelovými hradbami, které se stále rozrůstají, se rozhoduje, zda si ponechá stávající název, nebo definitivně překročí socialistické dědictví a vrátí se k monarchistické hrdosti Jekatěrinodaru, Kateřinina daru.

A zatímco přešlapuje na rozcestí v duchu klasické ruské pohádkové linie, která udatného bohatýra nutí si vybrat, jestli se vydat doleva za bohatstvím, doprava za rodinným štěstím, či rovně za hrdinskou smrtí, krátí si chvíli zdobením ulic cedulemi s názvy současnými i minulými připomínajícími předrevoluční poetiku.

Mezitím Krasnodarští vrátili na původní místo památník Kateřiny Veliké obklopené atamany černomořských kozáků, jimž panovnice svým výnosem darovala kubánskou půdu. Památník zbořil bolševik před více než devadesáti lety, když se mu nakonec přece jen podařilo potlačit vzdor místních roajalistů.

I tady však místní chvíli váhali a nechali bronzovou panovnici nějako dobu hledět na Leninovu sochu, než ji konečně strhli.

Krasnodarští Kubánci přežili rudou smršť, nacistickou okupaci i socialistickou trudnomyslnost. Rozpačitě se uzavřeli do sebe a svých tradic. A tak každý víkend vyráží na Krasnou, která se na dva dny v týdnu uzavírá pro dopravu, na procházku, na kolo, na kozácké trhy, kde si pyšně kupují svůj kubánský med a kubánská vína.

A zaplavují město absurdním množstvím veselic s obligátní rozhoukanou zajížďkou na most Polibků, kde slavnostně připevňují novomanželské zámečky. Rodina je totiž rodinou, ať už je doba jakákoli. To dá přece rozum.

Nebo vodí své potomky do loutkového divadla na Černou slepici, strašidelnou pohádku Pogorelského o chlapci Aljošovi, který ze slabošství zradil přítele a zničil tak kouzelný svět Podzemních obyvatel.

Po spuštění opony vycházejí v slzách ven, rozmlouvají s dětmi o ponaučení psychedelického příběhu, a když je slyší ozvěnou odříkávat "být dobří", dojatě je odvážejí ucpanými úzkými uličkami nepřizpůsobenými automobilovému boomu domů a zamykají dobro za sedm zámků.

Sedm metrů neštěstí

Pravidelné oddychování Nataši přerušilo nervózní zvonění telefonu. Nevrle se zavrtěla, sáhla po muži, který zrovna svěsil nohy z postele, překulila se na pravý bok a zadřímala. Petr se zvedl a zašustěl po pokoji. Snažil se oblékat potichu, aby nevzbudil manželku. Špatně se jí usíná.

 Hodinu po půlnoci ho odvolali do práce na železnici. Něco s vlaky, rozespalý to úplně nepochopil. Zácpa na nádraží, okamžitě přijeď, potřebujeme posily s odbavováním. Během pěti minut už seděl v autě a ujížděl směrem k pronikavému skřípání vlakových brzd.

Vrznutím branky jeho dům zahalilo ticho, ticho nervózní, dusivé. A pak najednou, o několik hodin později, Natašu probralo dunění zdiva. Dům se v zimnici třásl od základů.

Jdu do koupelny, záchod chrlí vodu. Koukám na to jak puk a vůbec nechápu, co se děje, vypráví Nata. Než se stihnu vrátit do pokoje, voda už je všude. Asi se protrhlo potrubí, říkám si. Volám Petrovi, do domu teče voda. Musí zůstat v práci, nedá se nic dělat.

Najednou dům zaskřípe jako topící se loď a příval vody je tak silný, že sráží na zem.

Běžím do vedlejšího pokoje, kde spí malá a Lenočka. Dveře se zasekly. 

Leno, Leno, syčím za nimi a snažím se nevzbudit vnučku, aby nezpanikařila. Hluk a panika. Lena křičí, mami, pomoz mi. Dveře nakonec povolují. Vbíhám dovnitř. Mami, musíme na střechu, vezmi dítě, říká Lena.

Chci zabalit malou do pokrývky, ale ta už je promočená. Hledám po pokoji jinou, ale nic nevidím. Popadám, co mi přijde pod ruku. Do toho Petr. Fotky, zachraň fotky, křičí do telefonu. Běžím pro ně a pak rychle k oknu do vedlejšího pokoje. Prakticky nikdy ho neotevíráme, je zasekané. Musí to přece jít. Bojuju a v duchu odříkávám pořád dokola, bože můj, zachraň nás.

Voda se valí proudem, je všude kolem. Vím, že je ledová, ale zima mi není.  Najednou to zapraská a zvenčí nás udeří vzduch, až děsivě čerstvý. Lezeme přes pohovku ven. Lena mi podává malou. Od okna nahoru na střechu vedou schody. A je to.

Lena se ještě několikrát vrací do domu pro věci. Už víckrát nepůjdu, říká, když se zvedá naposledy. Voda pořád stoupá. Dášo, volám na sousedku, žijete? Ze sousední zahrady se ozve souhlasný jekot. Zaplať pánbů.

Sedíme tam nahoře nějakou chvíli, pes se skučivě pokouší dostat za námi, ale proud vody ho neustále unáší pryč. Na zahradě se vytvořil vír, který roztančil vyplavený nábytek. Teprve teď mi dochází, že jsem celá mokrá a je mi strašná zima. Přitulím k sobě holky a oddychnu si, hlavně že žijeme.

Sedmimetrová vlna, která vtrhla do Krymsku na začátku července, si podle oficiálních statistik vyžádala na 150 obětí. Místní ale mluví o sedmi tisících mrtvých v Krymsku a okolí. Krymského starostu odvolali a nyní stíhají za to, že obyvatelé města, potomci vojáků, kteří se tam usídlili po prohrané Krymské válce, nebyli včas varováni. Životy obětem to však nevrátí.

A tak Petr vypráví návštěvám, jak spěchal domů zachránit svá děvčata, brodil se vodou po krk a držel se stožárů, aby ho nestrhl proud, a pak následující den bloudil městem zřícenin s těly vykukujícími zpod sutin. Ukazuje rodinné fotografie pokroucené vodou a děsem, který prožil s rodinou, a drží Natašu za ruku. 

Provinční metropole na dohled od Ukrajiny

Jako chlapec z dobře situované rodiny s úsměvným provinčním přízvukem roste na obou březích Donu Rostov.

Hravé a zvídavé město letos oslavuje pouhých 263 let od založení. Bublající neskrývanou dětskou radostí předvádí přepychovou Sadovou, kterou brázdí zástupy rozkošných, upravených slečen na vysokých podpatcích, a dostaveníčka si dává u památníku první jízdní armády, lidově "pod koulemi", místní obdobou pražského "pod ocasem".

Přes den soustředěně spěchá s notebookem v brašně za svými studentskými povinnostmi a po večerech se vydává na promenádu na Puškinské, kde se pak na lavičce zasněně tulí ke stínům stromů za zvuků kytary vyhrávající variace na Stingovo Shape of my heart. A nebo za Hovňařku, slum přímo v centru, opékat na břeh Donu.

Kupecké město cílevědomě míří za statusem metropole. Dávno překonalo popíjení lahváčů na ulicích, raději odpočívá v zavedených podnicích nabízejících točené pivo vlastní výroby a vede zasvěcené hovory o diskriminaci homosexuálů a Bukowském.

Romantické tržnice hučící neodmyslitelnou arménštinou se však nevzdává i přes záplavu moderních supermarketů.

Rostov pokukuje po Ukrajině i Kavkaze z bezpečné vzdálenosti. Posvěcený láskou Petra Velikého k jihu země a založený jeho dcerou Alžbětou původně jako Temernická celnice se jako dítě nedočkavě vrtí na židli v předzvěsti velké budoucnosti.

Koketně vábí investory, kteří hypnoticky následují jeho našeptávání, a pomalu se rozhlíží po turistech ze zahraničí. Kdepak jste se zdrželi, dámy a pánové?

Máme tu pro vás stařičkou Moskevskou nebo divadlo ve tvaru tanku.  A taky stín popraveného Čikatila, který za soumraku obchází svůj oblíbený park Aviatiků. 

Rudá záře nad Mariupolem

Město se budí do rudofialového rozbřesku houstnoucího zapáchající mlhou. Z domů se ozývá ranní pokašlávání a ztuhlé supění. Zatracený Iljič, ať tě vezme čert, Azovstaľ, vrčí starousedlíci, pozorně poslouchají hlášení o „nepříznivých meteorologických podmínkách", úrovni aktuálního zamoření, a pak odevzdaně vyráží do zaprášených ulic.

Zatínají zuby a poslušně se prokousávají každodenní rutinou. Nikomu na nás nezáleží, ani nám samotným. Na nedávnou protestní akci, ojedinělý záchvěv vzdoru, dorazila pouhá tisícovka z 500 tisíc obyvatel. Na místní poměry šlo přitom o mimořádnou účast. Svěšené ruce holt patří k mariupolskému koloritu.

Dáme vám hádanku, Belgičané na zdejší lidi mysleli víc než Sověti. Nevíte, viďte? Dobrácky se rozesmějí, pak najednou zvážní a rozhlédnou se kolem. Smích tu působí tak nějak nepatřičně.

Na pruského a amerického dobrodruha, stejně jako na skupinu Belgičanů, kteří odstartovali odpočet místních dějin konce světa stavbou dvou továren Nikopol a Providence, jejichž pozdějším znárodněním a spojením vznikly Iljičovy hutě, pamatují v dobrém.

Postavili to míle daleko od obytné zóny, víte? To až pak bolševika napadlo přenést výrobu do města, budovat socialistické zítřky přes mrtvoly. Pravda, Mariupol se může pochlubit celou řadou hřbitovů. Nový, starý, hřbitov na Levém břehu, židovský, napočítat se jich dá nejméně pět.

Město se topí v zeleni obalené šedočerným jedovatým povlakem, po večerech poslouchá šustění příboje Azovského moře a skřípání jeřábů těžkopádného nákladového přístavu. Po nocích se mu za chvějícími se víčky zdají sny o rakovině.

A ráno zase stejný kolotoč. Nebo spíš začarovaný kruh. Jaképak zdravotní kontroly, továrny nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova jsou jako nedostupné pevnosti, které zaměstnávají takřka celé město. Protestovat není komu. Místní se nebouří ani když je před volbami nutí ke členství ve vládní Straně regionů. Nikdo nechce přijít o práci, žádná jiná tady není.

Ekologickou katastrofu vyslovují něžně, jako vyznání lásky. A pak se křižují, ochraňuj nás, svatý Ignáci. Světec před stovkami let přivedl krymské Řeky do Mariupolu, aby je ochránil před duchovním porobením Krymským chanátem. Před spadem z hutí ale Mariupolce ochránit nedokáže, zázračná uzdravování tu nejsou na pořadu dne. 

Lesk a bída Kyjeva

Na kraji světa, tedy aspoň toho západního, jako val mezi Evropou a Asií, leží starobylé město poháněné spletí mnohoproudých houkajících tepen. Nebe nad ním podpírají výškové novostavby koketně schovávající stovky let dějin. 

Multikulturní metropole vydechuje ukrajinštinu a ruštinu naráz, štramácky se vychloubá luxusním Chreščatykem a z trhovců prodávajících v krabicích od banánů zeleninu a ovoce na chodníku přímo naproti ústavnímu soudu si vrásky nedělá.

Ukrajinský punc, propocené ponožky a tváře narudlé alkoholem a starostmi se nezapřou. Realitu stydlivě zakrytou před fotbalovým mistrovstvím vyzrazuje absurdní mix ošoupaných svetrů, vietnamek a kabelek od Prady.

Narychlo opravené silnice pro západní fotbalové fanoušky se propadají a lámou autům nápravy. Místní si odplivnou, ti silničáři, vždycky to odfláknou, a volají do autoservisu. Soudit se nemá smysl, nikdo nám tu škodu nezaplatí. 

Se sklopenou hlavou přesedají do trolejbusů nebo na metro. Za zvuků Badalamentiho úvodní znělky k Twin Peaks je eskalátor přenáší za závoj pravdy. Ve snaze uniknout vytahují ze svých igelitek iPady a smartphony jako záchranné kruhy uprostřed oceánu. 

Kdepak lepší, to možná až naše děti, až budou staré, kroutí hlavou u agitačních plakátů připomínajících nadcházející podzimní volby. Stany rozbité poblíž majdanu Nezaležnosti na podporu vězněné Tymošenkové, "Ne politickým represím!" míjejí takřka úprkem. 

Dobře jí tak, princezně. Zas sem budou svážet na demonstrace bezdomovce a alkoholiky. To víte, že tam kamarádi jeli, pobavit se, zachlastat. Tenkrát dávali po 300 hřivnách na hlavu.

Zato s komunisty je aspoň zábava. Jejich agitačky připomínají oligarchům, že továrny, které zachvátili, nestavěli oni. Vrátíme zemi národu, slibují. Přebít je dokážou jen plakáty Radikální strany s předsedou v národním kroji ve výhružné póze s vidlemi: "Viddame hroši diťam vojny!" Vrátíme peníze dětem války. 

U nás se někomu něco vrací už dvacet let. A pořád dřeme bídu s nouzí. Ale co, nějak bylo, nějak bude. Úprk před zoufalstvím se stal národním sportem.  Na tento maraton vyráží vyzbrojeni všelijak. Třeba i s učebnicí češtiny. "Jste ženatý?" čtu v mluvnici přes rameno v metru klukovi v opraném starém triku, který psychoticky trhá celým tělem. Zabrán do studia mi šlápne na nohu a omluvně se vcucne do davu mířícího z práce domů. 

Nějak bylo, nějak bude… Kyjevský symbol Ukrajiny? Kdepak okřídlená Nezávislost na majdanu, ale Kyjevopečerská lávra. Její centrální chrám, Uspenskiij sobor, odpálený za války tak, že z něj zbyl jen malý kus zdiva, postavili znovu a vysvětili teprve před 12 lety. Svatostánek, nyní zavřený kvůli výmalbě, s nadějí pohlíží na Zlatá vrata, jeden z chrámů kyjevopečerského klášterního komplexu. Stojí tam v nezměněné podobě už tisíc let.

Začátek

Odjíždím. Za zády mi neochvějně, kilometr za kilometrem, mizí bezpečí země, v níž jsem vyrůstala. Přede mnou první zastávka – Kyjev. Tohle je jeden z mála přesunů, které plánuju absolvovat „civilizovaně“, hromadnou dopravou. Dál pak jak to jen půjde. 

Mihotající krajina za okénkem autobusu odplavuje obavy blízkých, které tu zanechávám. Proč se proboha ženeš na Kavkaz, a sama? Přátelé se vesměs nechápavě usmívají, ty jsi fakt blázen. No jo. Jeď za tetou do Atén, teď v září tam bude tak akorát, prohlásí matka a pak se se mnou ze strachu pohádá.

Když se mě někdo ptá na přesný itinerář, otevírám mapu a zmateným prstem kmitám mezi vrcholky hor a městy severokavkazských republik. Vždyť to ani nemáš promyšlené, bručí otec.

Ale mám, tati. Jen trochu jinak. Hlavu mám plnou abreků, papach, dýk a zvuků lezginky. Bílých vrcholků, nad kterými pluje padlý anděl, pod ním se blýská Kazbek a burácí Terek. A vzteku na izolaci, ve které se severní Kavkaz ocitl, do níž byl uvržen.

Jako válečnice se vrhám vstříc krajině svého dětství. Pulsující vzpomínce obývacího pokoje na Jaltě, kde sedím, na gauči mezi rodiči před poblikávající televizí zabalená do dusivé předtuchy něčeho strašlivého. Zrovna běží zprávy.

Na Groznyj ještě neprší rakety. Válka ale už teď obchází všechny domácnosti. Nejen tam, ale i u nás. Smrt je bezostyšná, nečeká. Přichází s předstihem a drze si sedá ke stolu, kde se právě večeří.

Ta válka je společná, zamořuje vzduch, který dýcháme. Otráveně se potácíme a marně se pokoušíme žít jako předtím. Mění nás to, aniž bychom si to uvědomovali. Nezáleží na tom, zda to schvalujeme nebo tiše zvracíme odpor zabořeni do svých pohodlných pohovek. Bomby o řadu měsíců později, tam u nich, trhají naše lidství na kusy.

Nevím přesně, co říkají ve zprávách, jsem příliš malá. Nevím ani, co si o tom myslí rodiče. Vnímám jen děs v jejich skleněných očích. Knihovna se mi v tajném spojenectví s televizí snaží vnutit obraz zlého Čečence, jak se plazí na břeh a brousí svou dýku. Jenže mně je cizí. Narodila jsem se s láskou k hrdým hlavám Kavkazu, které tak uchvátily mladého básníka daleko od Něvy.

Když mi čečenský kamarád, v jiném časoprostoru, v pražské kavárně, vypráví, jak s rodinou prchal ostřelovaným Grozným se svištícími kulkami nad jeho dětskou hlavou, ve stejné době, kdy jsme utíkali před hladem z Krymu domů, do Čech, jasně se mi vybavuje onen večer před televizí. Omluvně se na něj usměju. Promiň, bylo mi tehdy deset let. A pak se na několik minut rozhostí chápavé ticho. Ticho, které mě teď pohání vpřed.