Na kraji světa, tedy aspoň toho západního, jako val mezi Evropou a Asií, leží starobylé město poháněné spletí mnohoproudých houkajících tepen. Nebe nad ním podpírají výškové novostavby koketně schovávající stovky let dějin.
Multikulturní metropole vydechuje ukrajinštinu a ruštinu naráz, štramácky se vychloubá luxusním Chreščatykem a z trhovců prodávajících v krabicích od banánů zeleninu a ovoce na chodníku přímo naproti ústavnímu soudu si vrásky nedělá.
Ukrajinský punc, propocené ponožky a tváře narudlé alkoholem a starostmi se nezapřou. Realitu stydlivě zakrytou před fotbalovým mistrovstvím vyzrazuje absurdní mix ošoupaných svetrů, vietnamek a kabelek od Prady.
Narychlo opravené silnice pro západní fotbalové fanoušky se propadají a lámou autům nápravy. Místní si odplivnou, ti silničáři, vždycky to odfláknou, a volají do autoservisu. Soudit se nemá smysl, nikdo nám tu škodu nezaplatí.
Se sklopenou hlavou přesedají do trolejbusů nebo na metro. Za zvuků Badalamentiho úvodní znělky k Twin Peaks je eskalátor přenáší za závoj pravdy. Ve snaze uniknout vytahují ze svých igelitek iPady a smartphony jako záchranné kruhy uprostřed oceánu.
Kdepak lepší, to možná až naše děti, až budou staré, kroutí hlavou u agitačních plakátů připomínajících nadcházející podzimní volby. Stany rozbité poblíž majdanu Nezaležnosti na podporu vězněné Tymošenkové, "Ne politickým represím!" míjejí takřka úprkem.
Dobře jí tak, princezně. Zas sem budou svážet na demonstrace bezdomovce a alkoholiky. To víte, že tam kamarádi jeli, pobavit se, zachlastat. Tenkrát dávali po 300 hřivnách na hlavu.
Zato s komunisty je aspoň zábava. Jejich agitačky připomínají oligarchům, že továrny, které zachvátili, nestavěli oni. Vrátíme zemi národu, slibují. Přebít je dokážou jen plakáty Radikální strany s předsedou v národním kroji ve výhružné póze s vidlemi: "Viddame hroši diťam vojny!" Vrátíme peníze dětem války.
U nás se někomu něco vrací už dvacet let. A pořád dřeme bídu s nouzí. Ale co, nějak bylo, nějak bude. Úprk před zoufalstvím se stal národním sportem. Na tento maraton vyráží vyzbrojeni všelijak. Třeba i s učebnicí češtiny. "Jste ženatý?" čtu v mluvnici přes rameno v metru klukovi v opraném starém triku, který psychoticky trhá celým tělem. Zabrán do studia mi šlápne na nohu a omluvně se vcucne do davu mířícího z práce domů.
Nějak bylo, nějak bude… Kyjevský symbol Ukrajiny? Kdepak okřídlená Nezávislost na majdanu, ale Kyjevopečerská lávra. Její centrální chrám, Uspenskiij sobor, odpálený za války tak, že z něj zbyl jen malý kus zdiva, postavili znovu a vysvětili teprve před 12 lety. Svatostánek, nyní zavřený kvůli výmalbě, s nadějí pohlíží na Zlatá vrata, jeden z chrámů kyjevopečerského klášterního komplexu. Stojí tam v nezměněné podobě už tisíc let.
Multikulturní metropole vydechuje ukrajinštinu a ruštinu naráz, štramácky se vychloubá luxusním Chreščatykem a z trhovců prodávajících v krabicích od banánů zeleninu a ovoce na chodníku přímo naproti ústavnímu soudu si vrásky nedělá.
Ukrajinský punc, propocené ponožky a tváře narudlé alkoholem a starostmi se nezapřou. Realitu stydlivě zakrytou před fotbalovým mistrovstvím vyzrazuje absurdní mix ošoupaných svetrů, vietnamek a kabelek od Prady.
Narychlo opravené silnice pro západní fotbalové fanoušky se propadají a lámou autům nápravy. Místní si odplivnou, ti silničáři, vždycky to odfláknou, a volají do autoservisu. Soudit se nemá smysl, nikdo nám tu škodu nezaplatí.
Se sklopenou hlavou přesedají do trolejbusů nebo na metro. Za zvuků Badalamentiho úvodní znělky k Twin Peaks je eskalátor přenáší za závoj pravdy. Ve snaze uniknout vytahují ze svých igelitek iPady a smartphony jako záchranné kruhy uprostřed oceánu.
Kdepak lepší, to možná až naše děti, až budou staré, kroutí hlavou u agitačních plakátů připomínajících nadcházející podzimní volby. Stany rozbité poblíž majdanu Nezaležnosti na podporu vězněné Tymošenkové, "Ne politickým represím!" míjejí takřka úprkem.
Dobře jí tak, princezně. Zas sem budou svážet na demonstrace bezdomovce a alkoholiky. To víte, že tam kamarádi jeli, pobavit se, zachlastat. Tenkrát dávali po 300 hřivnách na hlavu.
Zato s komunisty je aspoň zábava. Jejich agitačky připomínají oligarchům, že továrny, které zachvátili, nestavěli oni. Vrátíme zemi národu, slibují. Přebít je dokážou jen plakáty Radikální strany s předsedou v národním kroji ve výhružné póze s vidlemi: "Viddame hroši diťam vojny!" Vrátíme peníze dětem války.
U nás se někomu něco vrací už dvacet let. A pořád dřeme bídu s nouzí. Ale co, nějak bylo, nějak bude. Úprk před zoufalstvím se stal národním sportem. Na tento maraton vyráží vyzbrojeni všelijak. Třeba i s učebnicí češtiny. "Jste ženatý?" čtu v mluvnici přes rameno v metru klukovi v opraném starém triku, který psychoticky trhá celým tělem. Zabrán do studia mi šlápne na nohu a omluvně se vcucne do davu mířícího z práce domů.
Nějak bylo, nějak bude… Kyjevský symbol Ukrajiny? Kdepak okřídlená Nezávislost na majdanu, ale Kyjevopečerská lávra. Její centrální chrám, Uspenskiij sobor, odpálený za války tak, že z něj zbyl jen malý kus zdiva, postavili znovu a vysvětili teprve před 12 lety. Svatostánek, nyní zavřený kvůli výmalbě, s nadějí pohlíží na Zlatá vrata, jeden z chrámů kyjevopečerského klášterního komplexu. Stojí tam v nezměněné podobě už tisíc let.
Žádné komentáře:
Okomentovat