čtvrtek 13. září 2012

Rudá záře nad Mariupolem

Město se budí do rudofialového rozbřesku houstnoucího zapáchající mlhou. Z domů se ozývá ranní pokašlávání a ztuhlé supění. Zatracený Iljič, ať tě vezme čert, Azovstaľ, vrčí starousedlíci, pozorně poslouchají hlášení o „nepříznivých meteorologických podmínkách", úrovni aktuálního zamoření, a pak odevzdaně vyráží do zaprášených ulic.

Zatínají zuby a poslušně se prokousávají každodenní rutinou. Nikomu na nás nezáleží, ani nám samotným. Na nedávnou protestní akci, ojedinělý záchvěv vzdoru, dorazila pouhá tisícovka z 500 tisíc obyvatel. Na místní poměry šlo přitom o mimořádnou účast. Svěšené ruce holt patří k mariupolskému koloritu.

Dáme vám hádanku, Belgičané na zdejší lidi mysleli víc než Sověti. Nevíte, viďte? Dobrácky se rozesmějí, pak najednou zvážní a rozhlédnou se kolem. Smích tu působí tak nějak nepatřičně.

Na pruského a amerického dobrodruha, stejně jako na skupinu Belgičanů, kteří odstartovali odpočet místních dějin konce světa stavbou dvou továren Nikopol a Providence, jejichž pozdějším znárodněním a spojením vznikly Iljičovy hutě, pamatují v dobrém.

Postavili to míle daleko od obytné zóny, víte? To až pak bolševika napadlo přenést výrobu do města, budovat socialistické zítřky přes mrtvoly. Pravda, Mariupol se může pochlubit celou řadou hřbitovů. Nový, starý, hřbitov na Levém břehu, židovský, napočítat se jich dá nejméně pět.

Město se topí v zeleni obalené šedočerným jedovatým povlakem, po večerech poslouchá šustění příboje Azovského moře a skřípání jeřábů těžkopádného nákladového přístavu. Po nocích se mu za chvějícími se víčky zdají sny o rakovině.

A ráno zase stejný kolotoč. Nebo spíš začarovaný kruh. Jaképak zdravotní kontroly, továrny nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova jsou jako nedostupné pevnosti, které zaměstnávají takřka celé město. Protestovat není komu. Místní se nebouří ani když je před volbami nutí ke členství ve vládní Straně regionů. Nikdo nechce přijít o práci, žádná jiná tady není.

Ekologickou katastrofu vyslovují něžně, jako vyznání lásky. A pak se křižují, ochraňuj nás, svatý Ignáci. Světec před stovkami let přivedl krymské Řeky do Mariupolu, aby je ochránil před duchovním porobením Krymským chanátem. Před spadem z hutí ale Mariupolce ochránit nedokáže, zázračná uzdravování tu nejsou na pořadu dne. 






Žádné komentáře:

Okomentovat