Pravidelné oddychování Nataši přerušilo nervózní zvonění
telefonu. Nevrle se zavrtěla, sáhla po muži, který zrovna svěsil nohy z postele,
překulila se na pravý bok a zadřímala. Petr se zvedl a zašustěl po pokoji.
Snažil se oblékat potichu, aby nevzbudil manželku. Špatně se jí usíná.
Hodinu po půlnoci ho
odvolali do práce na železnici. Něco s vlaky, rozespalý to úplně
nepochopil. Zácpa na nádraží, okamžitě přijeď, potřebujeme posily
s odbavováním. Během pěti minut už seděl v autě a ujížděl směrem
k pronikavému skřípání vlakových brzd.
Vrznutím branky jeho dům zahalilo ticho, ticho nervózní,
dusivé. A pak najednou, o několik hodin později, Natašu probralo dunění zdiva.
Dům se v zimnici třásl od základů.
Jdu do koupelny, záchod chrlí vodu. Koukám na to jak puk a
vůbec nechápu, co se děje, vypráví Nata. Než se stihnu vrátit do pokoje, voda
už je všude. Asi se protrhlo potrubí, říkám si. Volám Petrovi, do domu teče voda.
Musí zůstat v práci, nedá se nic dělat.
Najednou dům zaskřípe jako topící se loď a příval vody je
tak silný, že sráží na zem.
Běžím do vedlejšího pokoje, kde spí malá a Lenočka. Dveře se
zasekly.
Leno, Leno, syčím za nimi a snažím se nevzbudit vnučku, aby nezpanikařila.
Hluk a panika. Lena křičí, mami, pomoz mi. Dveře nakonec povolují. Vbíhám
dovnitř. Mami, musíme na střechu, vezmi dítě, říká Lena.
Chci zabalit malou do pokrývky, ale ta už je promočená.
Hledám po pokoji jinou, ale nic nevidím. Popadám, co mi přijde pod ruku. Do
toho Petr. Fotky, zachraň fotky, křičí do telefonu. Běžím pro ně a pak rychle
k oknu do vedlejšího pokoje. Prakticky nikdy ho neotevíráme, je zasekané.
Musí to přece jít. Bojuju a v duchu odříkávám pořád dokola, bože můj,
zachraň nás.
Voda se valí proudem, je všude kolem. Vím, že je ledová, ale
zima mi není. Najednou to zapraská a
zvenčí nás udeří vzduch, až děsivě čerstvý. Lezeme přes pohovku ven. Lena mi
podává malou. Od okna nahoru na střechu vedou schody. A je to.
Lena se ještě několikrát vrací do domu pro věci. Už víckrát
nepůjdu, říká, když se zvedá naposledy. Voda pořád stoupá. Dášo, volám na
sousedku, žijete? Ze sousední zahrady se ozve souhlasný jekot. Zaplať pánbů.
Sedíme tam nahoře nějakou chvíli, pes se skučivě pokouší
dostat za námi, ale proud vody ho neustále unáší pryč. Na zahradě se vytvořil
vír, který roztančil vyplavený nábytek. Teprve teď mi dochází, že jsem celá
mokrá a je mi strašná zima. Přitulím k sobě holky a oddychnu si, hlavně že
žijeme.
Sedmimetrová vlna, která vtrhla do Krymsku na začátku
července, si podle oficiálních statistik vyžádala na 150 obětí. Místní ale
mluví o sedmi tisících mrtvých v Krymsku a okolí. Krymského starostu
odvolali a nyní stíhají za to, že obyvatelé města, potomci vojáků, kteří se tam
usídlili po prohrané Krymské válce, nebyli včas varováni. Životy obětem to však
nevrátí.
A tak Petr vypráví návštěvám, jak spěchal domů zachránit svá
děvčata, brodil se vodou po krk a držel se stožárů, aby ho nestrhl proud, a pak následující den bloudil městem zřícenin s těly vykukujícími zpod sutin. Ukazuje rodinné fotografie pokroucené vodou a děsem, který prožil s rodinou, a
drží Natašu za ruku.
Žádné komentáře:
Okomentovat