Elbruská paní

Azau se něžně převaluje v tichu a na půl oka podřimuje. Po turistech a alpinistech zatím ani stopy. Překvapená dívka, kterou násilně vyplivne bílý žigulík do studené vysokohorské reality, přiláká pozornost několika mužů s usmívajícíma se očima schovanýma za slunečními brýlemi.  Znejistělou cizinku, která se zdánlivě jistým krokem vydá od auta kupředu, aniž by tušila, kam vlastně jde, provází zkoumavým balkarským pohledem.

Tatáž pánská společnost ji o něco později dostihne v kabině lanovky. Muži se vzájemně popichují a po očku zkoumají hrstku turistů, osamělou dívku, několik Rusů v civilu a městských polobotkách a mladý pár zkušeně vybavený holemi.  

Dobrý den, promiňte, chystáte se nahoru? přejde jeden z nich z balkarštiny na ruštinu. Souhlasně kývnu. Jestli chcete, máme tam nahoře sudy, za 300 rublů na noc. Ukážu vám je, samozřejmě nic nevnucuju. Uvidíte sama a pak se rozhodnete podle sebe. Znovu pokynu hlavou a zaujmu obranné mlčení.

"Tam nahoru" je skok do propasti. Přestupujeme na druhou lanovku. V půlce rozvrzané plavby nad šuměním vodopádů se za mým ramenem znovu ozve lepkavý hlas. Takže platí, ano? Pak se na chvíli zamyslí a dodá, jsem Sergej. Těší mě.

Pojď za mnou, přejde Sergej bez zbytečných otázek k tykání. Tak, tady chvíli počkáme. Skupinka ruských turistů se mezitím rozprchne zacvakat si kompakty. Pak se přišourá k opáleným chlapům postávajícím u třetí lanovky. Pojede to? Ne, dneska asi ne. Alespoň ne pro vás, míní. Sergej mě přivolává k sedačkám, které se právě rozjely. Nejdřív pojedeš ty, na další ti hodím krosnu, vysvětluje. Postav se tady, zamumlá a strčí mě na jednu z nich. 

Lanovkář přede mnou jede nahoru za kamarády s balvanem na klíně, který v půlce cesty shodí jen tak pro dobrý pocit dolů do ledovcového jezera. Pohrdaje veškerými bezpečnostními pravidly klátí nohami svěšenými přes opěradlo.

Nahoře "na sudech", na výcvikové stanici Mir, mi Sergej ukazuje můj nový elbruský domov. Tady je kuchyňka, v ostatních není, jen tady. Tenhle sud je nejpohodlnější. Chovej se jako doma. Jídla je tu dost, co najdeš, je tvoje. Chvíli přešlapuje na místě a pak se otočí a odkráčí pryč.

Uříznu si kousek zvětralého sýru a lehám si na lavičku. Srdce přetížené nečekanou nadmořskou výškou se vzpouzí, ale nakonec se nechá uchlácholit laškujícím sluncem. Vysokohorské ticho vyruší šustění štěrku. Nechceš se projet na rolbě? huláká na mě z dálky Sergej. Samozřejmě, bez debaty.

Pod Prijut 11ti vezeme skupinu Izraelců. Sedím v kabině vedle Sergeje, jako jedna z místních. Na chvíli zastavujeme, turistům se udělalo zle. Pak se rozjíždíme znovu. Kde máš brýle? Spálíš si oči, vyhrožuje Sergej a pak vypráví o očích zčernalých bílou září. Do půl hodiny máš po zraku. Na ledovci Izraelci bezradně přešlapují na místě, požádají mě o fotku a naskáčou zpátky na rolbu.

Umíš vařit? Stydlivě klopím oči, můžu ti udělat čaj. Sergej se rozesměje a uteče s bandaskou pro vodu. Zpátky se vrací se Šarapim, administrátorem stanice vybaveným pečeným kuřetem a těstovinami, a pohraničníkem Andrejem s vodkou a koňakem místo zbraně. Rozehřívám kuře a uklízím stůl. Přichází čas večeře a pohádek o Elbruské paní a Černém alpinistovi. O půlnoci se z rozehřáté kuchyňky odpotácím do ložnice, zachumlám se do spacáku a pokouším se usnout. Za hodinu a půl mě budí Sergej, máme na práci dvě skupiny alpinistů, které vezeme pod skály Pastuchova. Odtud se vydají na vrchol.

Rozježděný sníh hází s rolbou jako s dřevěnou hračkou, Sergej syčí a zapaluje si cigáro za cigárem. Po cestě zpátky na Mir potkáváme roj vojenských čelovek mířících k Pastuchovu. Výcvikový výstup na Elbrus.

Zpátky v sudu. Pod zkoumavým pohledem Sergeje se mi klíží oči. Udělá mi čaj a pak mě otcovsky pošle spát.

Ráno sestupujeme do Azau. Sergeje si všichni dobírají.  Kdepak jsi našel tenhle černooký poklad? Tam nahoře, mávne rukou a vykračuje si dál s pyšně zvednutou hlavou. Musíme do Trnauzu, pro zásoby. Zpátky na Mir šlapu pěšky s plným batohem, zatímco mi Sergej mává z lanovky. Jen počkej, usmívám se potutelně.

Po obědě asistuju Sergejovi, který se něžně věnuje rolbě. Pak se vydávám na procházku k Pastuchovu. Na cestě zpátky, v rudofialových paprscích zapadajícího slunce, potkávám modrozeleného Rusa s průvodcem promrzlým čekáním na svého svěřence. Chápavě se na něj usměju. Pěkně ti to jde, odkud stoupáš? Od Miru, hlásím. Uznale pokyvuje. Jen nezvedej tak moc nohy, zbytečně ztrácíš energii, mačky udělají všechnu práci za tebe, radí. Nejste ta noční skupina, co jsme se Sergejem vezli nahoru? Kývne a očima ukáže za sebe.  Nějak to nedal.

Mezi řečí volám Sergejovi. Zachránil bys prosím jednoho chudáka, který uvízl pod Pastuchovem? Slyším, jak si odplivuje a pak něžným tónem říká, copak bych tě, krasavice, mohl odmítnout? Udělalo se mi nahoře zle, vysvětluje Rus. Pozvracel jsem se tam.  Nezapomenutelný zážitek.

Spolu s ním vezeme dolů turistu v kyslíkové masce, kterého mezitím snesli ze sedla k Pastuchovu vojáci vracející se zpátky na základnu. Tady je to pořád takhle, i když jim to neustále vtloukám do hlavy, rozčiluje se později v sudu Šarapi. Myslí si, že je to legrace. Lezou nahoru bez aklimatizace, za dva, za tři dny. Elbrus je posetý zmrzlými těly. Mnozí se nikdy nenašli.

Šarapiho iniciace pasuje dívku mezi ošlehané horaly, stává se svou mezi svými. Odkryté tajemství jako pečeť v následujících dnech vycítí ostatní beze slov, aniž by byli přítomni obřadu. Jako své mezi svými jí po práci roztápí ruskou baňu a pak vrhají její rozpálené tělo do ledové vody. Jako se svou mezi svými se s ní dělí o starosti elbruského života.

A po jejím odjezdu za kovovými hranicemi sudu rozehřátého ohněm a lidským dechem, v němž se různé reality spojily v jednu jedinou, praská bělosněžná osamělost, kterou místní den za dnem zapíjejí vodkou a pak usínají hlavami k oknům, aby je za nohy nevytáhla Elbruská paní bloudící mrznoucím bezčasím.