Příměstský vlak ležérně ukrajuje časoprostor mezi
Něvinnomysskem a Čerkesskem, nad vzdouvající se krajinou se stydlivě červená mladé
slunce. Černooké dívky s havraními vlasy schovanými pod lesknoucími se
šátky vsedě podupávají do jiskřivých kavkazských tónu vysílaných jejich
mobilními telefony a něžně se usmívají.
Starší ženy si zaujatě vyprávějí o příteli, který se stará o
svou dceru sám. Žena mu umřela. On je takový ňouma, odvedli ho za novou
nevěstou, seděl tam hodinu, nevypravil ze sebe jediné slovo. Říká, že novou manželku
nepotřebuje. Představ si, vodí dceru sám do školy, nakupuje, pere.
A pak obě na chvíli umlkají a pokyvují hlavami.
Atmosféru poklidné cesty do práce ruší voják v plné polní,
s výhružně vyhlížející neprůstřelnou vestou a kalašnikovem opřeným o kolena, násilnou připomínkou kavkazského neklidu.
Kde se touláš tak dlouho, vykřikne radostně Zemfira, když mě
vyvrhne minibus v aulu Kubina přímo do její mateřské náruče. Kurmanbi se
zmocní mého batohu, zavrčí, že je pro éterickou dívku i přes její výmluvné
pohorky příliš těžký a hodí ho do auta jako do nicoty. Tady ho nebudeš
potřebovat, jsi doma.
Autem se rozléhá syčení a odchrchlávání. Starostlivě se
optám na zdraví manželů. Takhle mluvíme, jsme Abazinci, vysvětlují s hrdým
leskem v očích, když překonají záchvat smíchu bourající veškeré multikulturní
rozdíly. A najednou se už smějeme společně.
Jako váženého hosta mě doma usazují ke stolu, obklopují
týdenní zásobou jídla, podpírají si rukama hlavy a tiše pozorují. Nejstarší v místnosti,
Kurmanbiho bratr Aues, po chvíli zavelí k odchodu. Pracujeme hned támhle
naproti. Stavíme sestře dům. Ten dům před námi patří bratranci a naproti němu
bydlí sestřenice přes druhé koleno, za ním matčina teta. Celá ulice je zkrátka
naše.
K večeru se kuchyně nafukuje sukněmi a šátky. Zemfira hněte
těsto, Kurmanbiho sestry a sestřenice strouhají a krájí. Hosta usadí na
nejpohodlnější místo na gauči a vyprávějí mu o životě v aulu.
Sousedům se zrovna
stalo neštěstí, syn si nechal odrůst bradu a prchl do lesa. Rodiče má přitom
normální, nemodlí se pětkrát denně a na dobrou noc si připíjejí kořalkou. Mladí
si dneska umí najít podivnou zábavu, kroutí hlavami a před hosta staví věž z právě
dosmažených chyčinů. Nech si chutnat, potřebuješ přibrat, pak si tě Murat vezme
za ženu. Má dům a velkou zahradu, ženich k pohledání. Budeš se mu líbit.
Po večeři všichni vycházejí před dům, ženy si sedají na lavičku,
houpají na klíně své potomky a pozorují krávy, které se samy vracejí z pastvy,
zastavují se u správných branek a bučí, dokud je majitel nepustí dovnitř.
Dvůr Kurmanbiho a Zemfiry, jeden z pěti set v aulu,
se v následujících dnech těší nebývalé popularitě. Hostitelé ochotně
předvádějí svého osobního turistu návštěvám. To jsme tu ještě neměli! Střípek
civilizace. Žijete tam asi dobře, že? Za kolik se tam u vás prodává med?
A po večerech Kura, jak manžela něžně oslovuje Zemfira,
sdílí s hostem starosti svého lidu. Abaza je prastarý ale malý národ, nás
je jen padesát šedesát tisíc. O Karačajích ještě před několika sty lety nikdo
nevěděl a pak sestoupili z hor a teď nás dusí. Zabrali si všechny významné
funkce, dělají reklamu jen svým sportovcům. Zato my jsme mírumilovní, na vlajce
máme bílou dlaň, jako pozdrav, na znamení otevřenosti a pohostinnosti.
Zase ses rozohnil, starochu, hladí Zemfira manžela a pověřuje
mladšího syna Beslana, aby návštěvě spravil chuť procházkou za dům, po místních
kopcích, ze kterých je v dáli vidět bílá papacha Elbrusu. Tamhle teče
Kubáň, vidíš? A tady přímo pod námi vedla Hedvábná stezka.
Loučí se s turistkou celá ulice, která pověřuje jednoho
vyslance, aby dopravil vzácný náklad na zastávku a vyjednal s řidičem jeho
bezpečnou přepravu. Měla jsi tu zůstat déle, nejmíň celý život. Co teď řekneme
Muratovi? Vrátím se, slibuji své nové
abazinské rodině a na stvrzení svých slov ukazuji rozevřenou dlaň.
Žádné komentáře:
Okomentovat