Machačkala je laskavé peklo. Vře to v ní a bublá. Místní
vlastnoručně přikládají pod kotel, do kterého pak vesele skáčou. Kavkazská
babylonská věž vystavěná desítkami dagestánských národů roste do nebes, která podpírá
hora Tarki-Tau napříč časy stejně jako kdysi nad Semenderem, starodávným centrem
Chazarského chanátu.
Do Perleťového města proudí celá republika. S každými červánky
se Machačkala proměňuje v impresionistické šmouhy chaotické změti minibusů,
ženských hlav v šátcích, vojenských hlídek, moře probleskujícího mezi domy
a čepic stržených drsným podzimním větrem. Jinde není možnost si vydělat, jen
tady, říká Renat.
Věčný neklid, vtištěný machačkalskému osudu boji Hunů,
Peršanů a Arabů o dagestánský koridor a stvrzený ohněm, který plápolal nad táborem
rozbitým Petrem Velikým během Perské výpravy, se materializuje v náboje
protínající těla policistů.
Tenhle rok je tu vlastně klid, loni to bylo mnohem
bouřlivější. Islamisté odstřelovali policisty hromadně, nájezdy ve městě
pořádali takřka denně, kvůli tomu se pak musela rozjet reklamní kampaň, nikdo
nechtěl sloužit, všichni se báli, vypráví Sulejman a stydlivě si posouvá
policejní čapku do očí.
Strach si nepřipouštím, je to naše práce. Třeba když se
našla bomba ve vlaku, vrhli jsme se tam, aniž bychom mysleli na sebe. Alláh je
milosrdný, dodává a v upocené ruce žmoulá tasbih. Raději mi řekni, zda se
za mě provdáš, odvádí s úsměvem téma jinam.
Nedávno zemřel soused
tamhle odnaproti. Oficiálně se zabil při autonehodě, ale všichni tu vědí, že to
byl salafista, radikál, takže je jasné, jak to bylo, ukazuje Renat na střechu
čouhající nad vysokou betonovou zdí. To víš, že se střílí i tady u nás, nedávno
tu vojáci obléhali dům, ve kterém se zabarikádovali islamisté. Nakonec ho
vypálili, pořád tam takhle stojí, ohořelý.
Souřadnice přitažlivosti moderního pohodlí a touhy po tradicích
se střetávají v bodech trhajících lidská těla na kusy. Střelba, skřípání
brzd a výkřiky se rozpouštějí v louži houstnoucí krve, kterou pak smývají
každodenní starosti.
K večeru Kaspik zahaluje město šerou mlhou, která maže
čáru horizontu a vynáší lodě nad mraky. A někde mezi příbojem a šuměním větru,
který podráží nohy a snaží se nadzvednout realitu do nebes, mezi oranžovými
skálami a světly města, se vznáší legenda imáma Šamila a volání muezzinů
rezonující věčností.
Žádné komentáře:
Okomentovat